Kterak jsem se motorkářem stal
Vloni na jaře jsem si koupil jeden nejmenovaný motorkářský časopis a při jeho prohlížení jsem si položil otázku: „Proč vlastně ještě nemám motorku?“ Vždyť po ní pošilhávám vlastně celý život. První plakát na zdi byla Yamaha XT 500 E, ovšem pak jsem zahořel pro Hondu a na konci devadesátých let to byl konkrétně Transalp.
Asi po dni rozmýšlení padlo rozhodnutí. Motorka bude! A cestovní enduro. Ponořil jsme se do hlubin internetu a vylovil pár recenzí a testů. Litry jsem odvrhl, takový koule jsem tedy neměl, a soustředil se na jejich menší sourozence. V síti nakonec uvízla jediná ryba. V-Strom 650. Projedu pár dealerů v Praze a zjišťuji, že verze s ABS je beznadějně vyprodána. U dovozce jsem taktéž nepochodil, a protože jsem chtěl jezdit ještě ono léto, poptal jsem se po známých. A vida, Bubo zná, Bubo ví. Jeden telefonát do Moto Pavelka a krásný červený Stromek s ABS byl na cestě z Německa.
Pár formalit, domluvit leasing, ale hlavně sehnat rychle oblečení. Návštěva PSI Hubík a Bikers Crown mne vyzbrojila a já nedočkavě vyhlížel den převzetí. Byl tu jen malý zádrhel. Motorku dopravit ze Dvora Králové do Prahy. Bubo mne ujistil, že sežene vozík, na kterém ji přivezeme a problém bude zažehnám. Byl, ovšem jen do té chvíle, kdy mi oznámil, že kamarád odjel do Chorvatska a vozík nebude. Skvělé! Pozítří si pro ni máme jet a mě čeká 150 km v sedle. Kromě jízd v autoškole před třinácti lety, jedné projížďce na MZ 150 a týden starém rajtování na Simsonu jsem nic nenajezdil. Teď na mě čekala 650 a vzdálenost Dvůr Králové – Praha. Ten den jsem toho už moc nesnědl.
V pátek brzy ráno vyrážíme z Dejvic a po hodině a půl parkujeme před prodejnou. Vcházím a první, co vidím, je „obrovská“ mašina hned u vchodu. To nemůže být ona! S tím bych asi daleko nedojel. Štěpán nás vítá a zároveň vyvádí z omylu. „Tak to je ten tvůj kousek! “ To je teda výborný, myslím si. Ještě nějaké pozitivní zprávy? Uvažuji o sepsání závěti, ale shledávám, že není co odkazovat. Jediný majetek budu mít za pár minut pod zadkem a ten musím dovézt v pořádku domů.
Štěpán si na formality nepotrpí a vede výklad a popis ovládacích prvků jako správný motorkář. Žádné nažehlené chování pánů z autosalonů. Blinkry, klakson, dálkový, spojka, brzda, plyn. Odmykání sedla, nářadí, lékárnička. Klíček na ON, přepnout červenej, natáhne se benzín a startér. Motor naskočí hladce. Mně zase husí kůže na zádech. „Hodně řaď, vytáčej plynule kvalty a nejezdi teď do Prahy po dálnici. Po pár kilometrech ji sem tam pošli do červenejch, ať to není líná mr...“ Jasně, jasně, na všechno souhlasně kývám a v hlavě mám pěknej zmatek. Teď jsem rád, že jsem si z vstrom.cz stáhnul návod v češtině a týden ho študoval. Nekoukám teď na všechny ty ovladače jak tele na nový vrata. Když dojde na padáky, co jsme si přiobjednal, Štěpán se zmiňuje, že je to prima věc, že jeden zákazník položil novou mašinu po deseti kilometrech v Jaroměři na kruháči a padáky toho hodně zachránily. No, ještě toho trochu. Loučíme se a poslední zmínka je k tankování. „Máš tam asi tři litry, tak si zajeď tady na pumpu.“ Nevím proč jsem si myslel, že budu mít plnou a tankování si odbudu až v klidu po první jízdě. Osiřel jsem před prodejnou, brblavý dvouvál vedle sebe, malou dušičku v sobě a dlouhou cestu před sebou. Tak vzhůru!
Sklopím stojánek, zmáčknu spojku, pootočím plynem a dám jedničku. „Přeci nejsi blbej! “ Spojku a plyn pomalu jako v autě a čumět před sebe.“ Rozjezd výbornej. Jen ty kožený boty mi přijdou jako přezkáče na lyže. Zlatý kecky, říkám si, když lovím řadičku a řadím dvojku. Sláva! Rossi taky někdy začínal. Blíží se první křižovatka. Jsem samozřejmě na vedlejší a tak zastavuju a dávám blinkr. Tůůů. Málem vyletím z mundůru. Tak tohle nebyl přepínač blinkrů! Palec krapet výš a už na ostatní účastníky silničního provozu spořádaně oranžově mrkám. Po kilometru nejisté jízdy odbočuji na benzínku. Osm volných stojanů, prázdno. Stavím k jednomu z leva, dávám mašinu na stojan a ouha. Je naklopená směrem od stojanu a pistoli zasouvám dost krkolomně. Při tomto manévru z ní vytéká trocha benzínu a pěkně rovnou na nablýskanou nádrž. To nám to pěkně začíná! Zachraňuje mě smotaný toaleťák v kapse kalhot. Otírám, co se dá a mám alespoň jednu jistotu. Teď už se z toho nemůžu podělat – utírat není čím. Obsluha se myslím dobře bavila, ovšem úhradu benzínu požaduje v plné výši. Platím a opouštím čerpací stanici. Výjezd na hlavní je do zatáčky a když se k němu blížím, vystřelí z ní auto, které o padesátce v obci ještě neslyšelo. Flekuju v menším náklonu a dávám nohu na zem. Ovšem asi ne dost na stranu, jelikož motorka pokračuje v klesání směrem k asfaltu. Vzpomínám si náhle na Štěpána a vyprávění o rekordmanovi, co to položil po deseti kilometrech v sousedním městě. Teď právě jsem ale horkým kandidátem na nového exota já! Zatínám vše, co je k dispozici, rázem mám zamlžené plexi. Ota Zaremba je jméno, co mi proletí hlavou. Krátká motlitba k této vzpěračské ikoně a motorka je v rovnováze. Dojet do Prahy se mi teď zdá nemožné. Na výběr ovšem nemám.
Sypu si to ze Dvora směrem na Hradec. Poctivě řadím a seznamuju se s těma koníkama pode mnou. Do Hradce přijíždím už mnohem jistější, přesto ještě jednou na sebe strhávám pozornost celé křižovatky, když protroubím pár aut přede mnou. Zamrskanej klakson! Hlavně ať už jsem venku z města. Nabírám směr Chlumec nad Cidlinou a s úlevou nechávám město na Labi za zády. Pohodička ovšem netrvá dlouho. Po chvíli mám za zadkem kamion, který se mi svým najížděním snaží naznačit, že devadesátka za hodinu jako rychlost ho není hodna. Jsme rád, že jedu, a tak se držím na svých. Na jedné rovince mě předjíždí. Asi mu došlo, že když nemám RZ, nebudu s tím lítat jako drak. Jen co je tahle hra nervů za mnou, vidím ve zpětném zrcátku dvě motorky. Bílé motorky. Bílé motorky s majáčkama. Zapnutýma. Kam asi valej? To že jdou po mně, mi dojde, když mne jedna předjede a signalizuje, abych zajel ke krajnici. Zpomaluju a chystám se zastavit. V tom mě předjíždí druhá a ukazuje, ať jedu za nima. Zařazenou mám pětku a na tacháku asi 40, což mi v tu chvíli ovšem nedojde. Přidám a stojím s chcíplým motorem. Výborně! Stylové zakončení první jízdy. Oba policisté byli mým jednáním evidentně zaskočení a to jsem si nemohl vzít na triko. Sklepávám kvalty dolů, startuju. Ten náklaďák ve zpětném zrcátku se blíží celkem rychle. Stihnul jsem to se štěstím a se zamlženým plexi.
Opět zastavujeme na autobusové zastávce. Slézám z mašiny, sundávám helmu a očekávám obvyklé formality při policejní kontrole. „To je nový, jo? Co to je?“ Následuje obhlídka motorky a několik komentářů k barvě a kubatuře. Ke kontrole dokladů se přistupuje až po několika minutách. „Tak zkuste nějaký papíry“, povídá jeden z policistů. „Kde máte převozku?“ Chvilku váhám. Aha, pod sedlem. Odemykám a předkládám zelený kus papíru. „Chybí vám tady datum vystavení.“ Co na to říct? „Až dojedete domů, tak si tam napište až pondělní,“ spiklenecky prohazuje ten druhý. Nasedají na bavoráky a jsou v trapu. Následný asi dvouminutový zápas se sedlem nebudu šířeji popisovat a omezím se jen na konstatování, že se mi ho nakonec podařilo nasadit, a že po zbytek mé cesty se nic zvláštního nestalo. Snad jen v hlavním městě jsem byl evidentně za exota, když jsem poslušně vystál všechny fronty na semaforech a menší zácpy na Letné, zatímco kluci v kraťasech a v pantoflích kličkovali kolonou na skútrech..
V tu chvíli jsem byl ale jen rád, že Stromka jsem ve zdraví dovezl a načal tak těch 11 tisíc km, co máme spolu zatím najeto.
