Moto výlety

Máchův kraj

Léto už má opravdu na kahánku a já jsem se rozhodl využít těch několik  málo pěkných dní k projížďce po Máchovo kraji a Jizerských horách. Oznamuji v práci na pátek dovolenou a druhý den ráno v 6:30 upaluju po dálnici na Slaný a dále směr Mělník. Město na soutoku Labe a Vltavy vystavuje na odiv svůj zámek a kostelní věž a já jím projíždím v dobré náladě vstříc krásám Kokořínska.

V Mělníku se dávám směr Mladá Boleslav a po chvíli odbočuji na silnici č. 273 na Mšeno. Ta mne dovede až k Lhotce u Mělníka, kde odbočuji na okresku směr Kokořínský důl. Po chvíli dělám první zastávku a fotím magickou hladinu rybníku Lhotka. Je krásné zářijové ráno a u rybníka vládne klid a mír. Cesta vede dál udolím Pšovky a je lemovaná skálami bizarních tvarů. Po chvilce přijíždím na kouzelné místo. Rybník i osada Harasov je opravdu pohádkové místo. Hned u cesty tu sice roste "velmi stylová" dřevěná megastavba, ovšem na protější straně to vyvažuje schátralá opuštěná vila. Tenhle kout přírody mě ale dostal.

Opouštím Harasov a jedu vstříc hradu Kokořín. V Kokořínksém dole se dám doleva do kopce a prudkými seprentýnami se drápu k hradu. Dojíždím až k hradbám, ale jak dle tabule zjišťuji, jsem tu na prohlídku příliš brzo. Sjíždím proto zpět na silnici a poté stoupám ještě asi o 5 zatáček výš až na vyhlídku. Zde parkuji a pořizuji pár fotek. Když jsem se zde stavoval z jara a fotil pouze mobilem, byl celkový pohled na hrad mnohem lepší. Ovšem za těch pár měsíců obrazily stromy a keře novými šlahouny a podle toho to také vypadalo.

Otáčím motorku zpět do Kokořínského dolu a mířím na Vojtěchov a Nosálov. Před Nosálovem odbočuji v obci Libovice směr rozhledna na Vrátenské hoře. Míjím prázdné parkoviště a po rozbité cestě se dostávám až k patě rozhledny. "Kupodivu" je zavřeno. No nic tak snad příště. V Nosálově najíždím opět na 273 a přijíždím do Žďáru. Odbočuji vlevo a absolvuji vtipný trojboj v podání obcí Kruh, Vojetín a Houska!

K hradu Houska se váže několik zajímavých pověstí o bráně pekelné a různých temných silách, a tak jsem byl zvědavý jak bude tato památka působit na mne. Při příjezdu na parkoviště, ze kterého je to k hradu necelý kilometr se snadno domlouvám s přítomným a velice vstřícným hlídačem, který mne propouští dál. Dojíždím až k hradní bráně a světe div se, opět zavřeno. Strhávám na sebe ovšem pozornost hafana hlídače, který přestane štěkat až po vypnutí motoru. Páteční prosluněné dopoledne je zde ve stínu mohutných stromů trochu meditační záležitostí, a proto si dávám s focením načas. Po duševní očistě přichází na řadu zcela hmotná tatranka, která na moment krotí skučící žaludek. Něco bych pojedl.

Vracím se stejnou cestou do Žďáru a pokračuji na Doksy přes Okna a Oboru. Zde zahneme doprava na silnici č. 38 po které dojedu do Bělé pod Bezdězem. Na cestě fotím tento monumentální hrad, ale nahoru dnes nešlapu. V centru se držím směr Kuřivody a Mimoň. Okreska vede lesem a vzhledem ke slabému provozu nabízí super jízdu. Jen bacha na místní jistě početnou zvířenu. V Kuřivodech najedu na silnici č. 268. Zde provoz znatelně zesílí a stejný stav trvá až do Mimoně, kde naštěstí přejíždím na silnici č. 270 směr Doksy.

Po několika kilometrech jízdy lesem a loukami zastavuji u rybníku Břehyně. Parkuji asi dvacet metrů za zákazem vjezdu, abych si mohl mašinu vyfotit přímo u vody. A náhle kde se vzal, tu se vzal městský strážník tu. Vše vyřešeno domluvou a odtlačením stroje před červenobílou značku. Poučen, že se jedná o chráněnou rezervaci, se ji pokusím zvěčnit alespoň sólo. Ten rozdíl oproti zalidněnému a kempy obloženému Máchači je opravdu znát. Nakonec za chvíli to budu moci posoudit přímo. Kousek od Břehyně totiž odbočuji vpravo a Máchovo jezero objíždím kolem vrchu Borný až k odbočce do stejnojmenného kempu. Hejsek ve vrátnici nemá bohužel pro mou návštěvu pochopení, a proto parkuji na autoprázdném parkovišti před kempem.

Správce přilehlého menšího rekreačního zařízení je z jiného těsta a k průchodu "jeho" územím k rybníku nemá námitek. U dřevěného mola přivázaná šlapadla mne na moment přenesou do nedávné minulosti, kdy jsem na nich brázdil zdejší vody. Vychutnávám opuštěnost tohoto koutu Mácháče, tak nesrovnatelného s přeplněnými plážemi na protějším břehu. Je tu krásně. Courám se bílým pískem pod vzrostlými borovicemi zpět na parkoviště a dávám malé pláži u Mácháče sbohem.

Projíždím Staré Splavy a po třicetosmičce jsem za chvilku v Jestřebí. Zdejší skalní hrad, ze kterého se do dnešních časů dochovala jen asi 1/4, je volně přístupný a z jeho vrcholu je opravdu skvělý výhled do okolí.